Den první – úterý 28.5.
27. května 2019 se to stalo. Konečně jsme my, vybraní studenti Lepařova gymnázia v
Jičíně, nasedli do autobusu, který se vzápětí rozjel vstříc novým zážitkům a poznatkům, jenž na nás čekaly v Paříži, Normandii a Bretani.
Poté, co nás následujícího rána probudili ve čtvrt na pět, abychom se po noci v autobuse pokusili vizuálně dát do přijatelného stavu na čerpací stanici, jsme vyrazili směrem k Paříži. Venku svítalo, obloha byla zalita načervenalou září a naše hlavy se za zvuku průvodcova hlasu začaly otáčet ze strany na stranu. Na obou stranách silnice, po níž jsme jeli, se začaly objevovat ty nejnádhernější pařížské monumenty, mezi nimiž byl i Vítězný oblouk. Ta scenérie mnohé z nás naprosto uchvátila, někteří dokonce zapomněli na svou únavu. Přesně v šest hodin nás autobus vysadil na La Défense, moderní Pařížské čtvrti, jejíž dominantou je La Grande Arche. Poté, co jsme si tuto čtvrť důkladně prohlédli a úspěšně zde sehnali kávu, jsme sestoupili do podzemí, označili lístky na metro v originálních a přinejmenším zajímavých turniketech a vydali se vstříc Eiffelově věži. Počasí po celý den vypadalo, že si z nás dělá legraci. V pravidelných intervalech se střídal déšť se sluncem a div, že i nezasněžilo. V cestě na Eiffelovu věž nám ale nezabránilo, a tak jsme měli možnost si Paříž prohlédnout i z ptačí perspektivy. Byla nádherná. I z té výšky na mě dýchala ta typická pařížská atmosféra kaváren, kabaretů a galerií. Eiffelova věž je bezpochyby tou nejvýraznější a nejvyšší památkou v jednom z nejvýraznějších evropských měst. Měří 324 metrů a v Paříži snad není místo, odkud byste ji neviděli, s čímž měli Pařížané v minulosti lehce problém. Eiffelova věž podle nich Paříž hyzdila. Jeden nejmenovaný spisovatel kdysi prohlásil, že chodí pravidelně do restaurace
na Eiffelově věži, protože je to jediné místo v Paříži, odkud tato stavba není vidět. Nám se ale líbila a získala si nás svou originalitou, ikoničností a skvělým výhledem.
Následovala procházka podél Seiny a krátká zastávka u mostu Alexandra III. Dalším
bodem programu bylo Musée d´ Orsay, před nímž byla ale taková fronta, že jsme se jeho návštěvu rozhodli odložit až na druhý den v Paříži a šli raději do muzea Centre Georges Pompidou. Tam sice měli zavřeno, ale my jsme hlavy nevěšeli. Alespoň se nám konečně naskytla příležitost sednout si k dobrému jídlu a trochu si odpočinout. Čekal nás totiž výšlap na Montmartre. Zde jsme si prošli mnoho uliček, ze kterých přímo dýchala atmosféra bohémského života, a nakonec stanuli na úplném vrcholku, u baziliky Sacre Coeur. Montmartre i Sacre Coeur mají tendenci vyvolat v člověku pochybnosti, zda je stále ještě v Paříži.
Celý den jsem čekala, až se vypravíme na Montmartre a já zde budu moci spatřit Moulin Rouge, slavný pařížský kabaret. Po zastávce u Moulin de la Galette, další známé montmartreské tančírny, se před námi konečně vynořil červený větrný mlýn a mně bylo trochu líto, že ho neuvidím nasvícený a zahalený do noci. I tak byl ale nádherný a můj sen, vidět Moulin Rouge, se splnil. Svou cestu napříč Paříží jsme zakončili u Vítězného oblouku na Champs-Élysées. Jeho podrobnou prohlídku jsme si ale nechali až na druhý den v Paříži a došli k autobusu, který nás odvezl do Hotelu F1. Všichni jsme byli rádi, že jsme mohli v deset hodin (někteří už v devět) zalehnout do postele a spát.
Tereza R. zobrazit celý text
