Už před nějakou delší dobou, tedy přesně 2. října, jsme se s nadšením a menší nervozitou naskládali do autobusu a vyrazili na dlouhou cestu směr Francie. Hned první věc, která nám dala dostatečně najevo, že jsme se dostali do Paříže, byl nádherně osvícený Vítězný oblouk. Nevím, kolik z nás očekávalo ten den mlhu, ale vystoupit z autobusu a nevidět ani konce mrakodrapů bylo lehce šokující. Po velice brzkém ranním rozchodu, kdy nikdo nemohl najít žádné záchody, jsme se metrem přiblížili k Eiffelově věži. Díky mlze jsme, tak trošku k našemu zklamání, viděli pouze jen její spodní polovinu. Správní borci i přesto vyšlapali pár schodů a vyjeli až do nejvyššího patra, kde jste si připadali jako v nebi. Všude okolo bylo jen bílo a neměli jste šanci něco vidět, takže bylo vcelku zbytečné jezdit až nahoru, ale na druhou stranu, kdy se vám něco takového znovu povede? Ten den jsme navštívili ještě Louvre, kde jste si mohli vyfotit slavnou Monu Lisu i bez toho, aniž byste stáli nesmyslně dlouhou řadu, a nakonec jsme se dostali znovu k Vítěznému oblouku bulvárem Champs Élysées. Odtud jsme vyrazili k našemu prvnímu ubytování.
Další den jsme se vydali do Versailles. Jelikož jsme přijeli velmi brzy, jako ostatně vždycky, zastihli jsme úžasný východ slunce, který rozzářil každičký zlatý kousek zámku. Protože bylo ještě před otevírací hodinou, dostali jsme rozchod v zámeckých zahradách. Ty byly však pokryty námi již známou mlhou, a tak se k normálně neviditelnému konci připojil i neviditelný začátek. Vnitřek Versailles byl opravdu nádherně ozdobený a opravdu, opravdu zlatý. Známý Zrcadlový sál byl naprosto nezapomenutelný. Pokud jste dokončili prohlídku vcelku rychle, mohli jste ještě zastihnout racka elegantně stojícího na hlavě sochy Ludvíka XIV. Později jsme přejeli do Bayeux, kde se nachází velmi dlouhá tapiserie, ke které nás původně nechtěli vůbec pustit. Pokud jste zaregistrovali, že se k ní již můžete dostat, ale až moc pozdě, zbyl vám čas tak maximálně na to projít okolo svižným krokem. Předtím, než jsme se vydali na cestu k druhému ubytování, jsme se ještě zastavili na válečném hřbitově, kde odpočívají čtyři Českoslovenští vojáci.
Třetí den jsme navštívili Mont Saint Michel, tedy místo, na které se těšila hromada lidí ze všeho nejvíce. Poté, co jste si prošli kouzelné úzké historické uličky s velkým množstvím různých obchůdků, hradby a klášter, mohli jste obejít ostrov po jemném písku, který byl díky odlivu odhalen. Jestli jste tak opravdu udělali, bylo téměř nemožné vrátit se bez hrstí plných mušlí rozdílných tvarů a velikostí, které byly opravdu na každém vašem kroku. Další cílovou destinací bylo Saint Malo, úchvatné město s krásnou pláží a atmosférou. Procházet se tam ulicemi nebo po hradbách a vidět pirátské lodě bylo, i přes náhlý déšť, prostě úžasné. Ten den nás tentokrát místo mlhy doprovázel silný vítr, který dělal vše ještě o to zábavnější.
Celý následující den jsme věnovali plážím v Normandii, a to přesně čtyřem z pěti. Byly to Omaha, Gold, Juno a Sword. Každá z těchto pláží je jiná a něčím výjimečná, ale doufám, že bychom se nakonec všichni shodli, že vidět ikonické bílé kříže na Americkém vojenském hřbitově u pláže Omaha, byl ten nejsilnější zážitek toho dne.
A byl tu poslední den, do kterého jsme se probudili zase v prvním ubytování. Opět za tmy jsme se vydali obdivovat další krásy Paříže. Jedna z prvních větších zastávek byl kostel Sacre Coeur, před kterým jsme si náhodou pořídili společnou fotku s jedním známým fotbalistou. Zavítali jsme také k slavnému Moulin rouge. Znovu jsme se projeli metrem, a to k Musée d’Orsay, které skrývalo asi ta nejznámější díla (od Vincenta van Gogha či Claudea Moneta) v záludně schovaných uličkách. Následně jsme si prošli latinskou čtvrť, viděli jsme katedrálu Notre Dame a měli jsme rozchod u muzea moderního umění Centre Pompidou. Byl tak dlouhý, že vám stačil na to, abyste vyjeli po schodech do nejvyššího patra a znovu sjeli dolů. Pěkné na tom bylo, že jste z té výšky měli alespoň výhled na vzdálenou Eiffelovu věž. Naší vůbec poslední zastávkou byla katedrála v Remeši, která vás i přes ospalost dokázala upoutat. Naprosto vyčnívala díky svému snad dokonalému osvětlení a absolutně černé obloze. Cesta domů pak utekla jako voda, narozdíl od cesty tam, a dopoledne 8. října jsme se už loučili na autobusovém nádraží.
Mockrát bych za všechny chtěla poděkovat komukoli, kdo se odvážil stát se naším dozorem, a komukoli, kdo se alespoň trošičku podílel na organizaci a přípravě tohoto zájezdu. Celá tahle záležitost je jeden ohromný nádherný zážitek. A jestli někdy neztratím paměť, budu na něj vždy s radostí vzpomínat.
